|
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- |
to bylo tak, že jsem chodil na ty
koncerty, mně ta folková muzika učarovala a všechny
hvězdy folkového nebe byly mými oblíbenci
tak časem se to pochopitelně protřídilo, ale v podstatě každý, kdo
uměl trochu hrát na kytaru, byl můj oblíbenec a potom
jsem jezdil na koncerty a všude možně a pak už jsem
zjistil, že všichni hrají všechno stejné, protože když
jsem šel jeden týden na fesťák a hrály tam všechny ty
kapely a hrály něco a další týden zase hrály ty stejné
písničky, za týden jich nevymyslí dvacet nových jen
kvůli mně, tak mně to přišlo takové, že je načase se
poohlédnout po něčem jiném
začal jsem jezdit jako osvětlovač
s místními tancovačkovými kapelami, a jezdil jsem, ani
nevím kolik let, to bylo v osmnácti a občas ještě se
světly jezdím, ale mě baví, že jsem blízko muziky
ale pak jsem zase neměl čas na
folk, protože jsem pořád byl někde s bigbítem a tak
jsem ale získal určitý nadhled, co se týká folkové
muziky, protože jsem u toho nebyl tak často
ve třiadvaceti, to už jsem zase
měl pocit, že se s bigbítem nic neděje, tak jsem si
řekl, že je načase začít hrát sám
řekl jsem si, že zkusím nějaké
písně a to už byly písničky docela dobré, a i když byly
dělané pro kapelu, tak některé hrávám doteď.
ta kapela se jmenovala Demolice a
to proto, že to byl takový zvláštní slepenec, já jako
změkčilý folkař, můj soused Leoš Outrata jako rocker a
ještě jeden bigbíťák z Náměště n. O., který se
přestěhoval do Třebíče.
udělali jsme tu kapelu a já jsem
si tam hrál ty svoje písně a oni do toho dělali ten
randál.
Demolice fungovala asi dva a půl
roku, ale s tím Leošem to nemělo dlouhého trvání,
protože na to neměl čas a tak se tam vystřídalo strašně
moc lidí, v podstatě, kdo měl čas.
bylo to takové otevřenější, ale
když jsem si poslechl nějakou nahrávku, tak jsem si
říkal, že bych některé písně i oprášil, protože v tom
provedení byly docela zajímavé
přihlásili jsme se na Portu
/1997/ kde jsme vypadli hned v prvním kole pro jistotu,
pak jsme to zkoušeli tak různě.
protože jsme neměli kde hrát,
zkoušeli jsme to po této linii a občas nás někdo někam
pozval, protože na té Portě, ať byla jaká chtěla,
potkají se muzikanti z různých kapel, poznají se a občas
někoho někdo někam pozve.
půl roku nato jsme se v Třebíči
snažili udělat svůj vlastní koncert
přišlo asi deset lidí, dvanáct
možná nebo patnáct, nevím, ale říkal jsem si, že to je
taky šance, protože čekat, až nás někdo někam pozve, a
těch pozvání nepřicházelo zase tolik, tak jsme se
snažili sami přičinit o to, abychom si tady zahráli
tehdy jsem nechtěl hrát sám,
protože jsem toužil po té kapele, tak mně byl každý
dobrý a většinou ti bigbíťáci tak nějak měli snahu se
mnou hrát, kdežto z folkařů nikdo, vlastně jsem ani
neznal nějaké folkaře, kteří by uměli nějak slušně hrát
taky jsem v té době, ani nevím
jak dlouho, hrál s bluesovou kapelou A třeba blues, a to
byl taky takový slepenec, kde hlavní postava byl Míra
Kašpar, takový přivandrovalec odkudsi, pár let bydlel
tady v Třebíči, pak se zas přestěhoval o kus dál, do
nějaké dědiny.
já jsem hrál na kytaru, někdy
měli i normálnější písně, než blues a tak ty normálnější
jsem hrál na kytaru a pak i na foukací harmoniku
to bylo zároveň ke konci té
Demolice a pak jsem Demolici rozpustil, protože už mě
nebavilo skoro každé vystoupení hrát s jinými lidmi.
pak jsem udělal takové volné
sdružení, které se jmenovalo Pavel Pokorný a spol.
už tenkrát jsem si říkal, dobře,
začnu jako písničkář, ale stejně jsem si k tomu přizval
ty umělce: zase Leoš Outrata, i když jsme toho spolu
zase tolik nenahráli,
myslím, že mě v některých věcech
docela hodně ovlivnil.
Pavel Pokorný a spol. fungoval
možná rok a potom jsem potkal jednoho kluka z Náměště n.
O. Jardu Buriana, ten je důležitý tady v tom příběhu,
protože je to výborný houslista a kytarista, tak začal
hrát se mnou.
když jsem měl tu sestavu PP a
spol., tak jsem začal pořádat akci, která se jmenovala
Folkový špíz, to bylo v prosinci 1999 v Národním domě v
Malém sále
to jsem nechtěl pořádat nějak
pravidelně, ale nikdo tenkrát nepřišel, tři platící
diváci, to jsem hrál já jako PP a spol, potom Pepa
Streichl přijel, to je taky můj oblíbenec na mých
hudebních cestách.
když nikdo nepřišel, tak Pepa
Streichl vymyslel, že kdyby se to zopakovalo, tak by
třeba přišlo víc lidí, tak jsme to skutečně zopakovali,
ale to už Pepa nepřijel, protože byl nemocný, to bylo
někdy v únoru a zase jsem tam hrál s PP a spol. a FT
Prim a ještě nějaké kapely a to už dopadlo líp.
pak jsem potkal toho Jardu
Buriana, tak jsme začali hrát spolu, někdy od března 2000
přihlásili jsme se taky na Portu
a konkurz Zahrady a i když jsme zase neuspěli, přece jen
to bylo lepší a trochu přicházely nabídky k různému
hraní a tak jsme na chvíli přibrali ještě jednoho
muzikanta na baskytaru, ale ten s námi dlouho nevydržel.
tak jsme hráli dál jako PP a
spol., ale spíš jsem to byl jen já s tím Jardem
tak to už bylo Pavel Pokorný a
Jarda Burian, a takhle jsme hráli spolu, občas jsme
někde něco vyhráli, třeba Jarda dostal na Náměšťské
placce cenu jako nejlepší hudebník, kdesi, to byl pokus
o nějakou Trampskou romanci ve Ždánici, tam jsme vyhráli
cenu poroty …….
už to bylo lepší, už jsme nebyli
jako břídilové, kteří hned všude vypadnou, začalo se nám
i dařit
vrcholem bylo, když jsme se
dostali do Plzně na celostátní finále Porty v roce 2002
tím ale naše spolupráce s Jardou
skončila, protože Jarda po prázdninách nastoupil na
vysokou školu do Olomouce.
už není čas, občas si zahrajem,
když se někde potkáme, ale pravidelná spolupráce
skončila a já jsem se v té době rozhodl, že začnu hrát
jako písničkář.
napsal jsem nové písně, pocvičil
jsem na foukací harmoniku, abych si mohl hrát i sóla,
protože jsem hrál jenom na kytaru.
na jaře 2003 jsem si natočil demo
jako písničkář, jmenovalo se Bezvětří
bylo tam sedm písní a občas už to
hráli někde na rádiu.
to už jsem se dostal i na nějaké
festivaly a také to bylo více v pohodě, měl jsem z toho
dobrý pocit
2003 byl pro mne jako písničkáře
úspěšný, protože jsem se přihlásil i v Praze do soutěže
Notování pod Vyšehradem, kde jsem postoupil snad do
semifinále a díky tomu jsem se tam seznámil s výbornými
lidmi, bylo to poprvé, kdy jsem hrál v Praze.
o pár dní později jsem hrál ještě
na festivalu Folkování pod komínem, kde jsem zaujal
svými písněmi, takže jsem byl zařazen do hlavního
programu, což mě samozřejmě potěšilo
Folkový špíz, který pořádám, tak
už na to nejsem sám, spíše už dělám dramaturgii a
funguje to každého půl roku na jaře a na podzim.
od prosince 2003 do února 2004
jsem si natočil v Moravském Krumlově u svého kamaráda
Martina Nováka cédéčko Noční telefony se čtrnácti
písněmi, které jsem v březnu 2004 pokřtil v Náměšti nad
Oslavou, kam se přestěhoval Folkový špíz, CD pokřtil
Pepa Streichl a mimo něj mi tam ještě přijeli zahrát mí
oblíbenci a kamarádi, takže tam hrála i Ztracená sezóna,
s kterou hrál Jarda Burian na kytaru, kapela Barel rock,
také moje velmi oblíbená kapela ze Žďáru nad Sázavou, to
jsou takoví veterináři a řezníci, mají podomácky
vyrobené nástroje, Michal Braxatoris přijel, Vnitřní
světlo a další
byl to strašně pohodový večer,
který se povedl i díky tomu, že jsem tam pozval kvalitní
aparaturu s kvalitními světly, takže jsme to měli ve
velkém stylu
bylo to v Náměšti v sokolovně,
bylo tam asi osmdesát lidí.
s tím nově vydaným cédéčkem,
které jsem si vydal vlastním nákladem, tak přišla
pozvání z různých rádií, rozhovory, takže jsem měl na
rádiu Proglas třičtvrtě hodiny, rozhovor s písněmi …….
mé písně běžně hrají na
regionálních rádiích, ale věřím tomu, že ty písně
prorazí dál.
zatím hodlám hrát sám, protože mě
to baví samotného.
vzory, po kterých bych se opičil,
to právě nemám, protože to jsem nikdy cíleně nedělal
spíš závidím ty texty, než že
bych záviděl, jak kdo zpívá
tím bych si nepomohl, dělám
prostě věci sám za sebe a nemám potřebu někoho kopírovat
je to vlastní podnět, písničky
píšu jako vlastní pocity a prožitky,nejsou to příběhy,
ale jsou to věci, které jsem si tak prožil a pak se to
ve mně nějak přetavilo do těch řádků (linek?), do těch
slok a refrénů.
i když mně bylo řečeno, že asi
refrény moc nemiluji, že je v písních moc nemám.
ale já myslím, že mám.
ty písničky jsou výsledkem mých
nálad, ale neumím psát veselé písně – to neumím, i když
jsem si říkal, že by to bylo pěkné, ale já bych je
neuměl ani hrát, takže jsou to spíš takové – no moje
písně.
dělám si někdy legraci, že
zhudebňuji svoje deprese, ale jsou to prostě věci, které
mě v životě potkaly, ale s těmi depkami to není zas tak
hrozné.
prostě se ve mně čas od času
nastřádá nějaký ten pocit a pak z toho vznikne píseň
když jsem začal vnímat tu muziku
ve čtrnácti letech, tak se mně líbilo všechno, pak se to
protřídilo, teď mám pocit, že je to jedno, co je to za
žánr, ale hodnotím, jak to působí na mě
kolikrát se mně líbí takové věci,
které by se nikomu nelíbily a naopak
měl jsem spoustu oblíbenců, ale s
některými jsem se zklamal
musím mít klid, když píšu, ale
nejideálnější je noc, to mám rád, když písně přicházejí
v noci.
momentálně mně vyhovuje, že hraji
sám, kapela musí zkoušet, musí být čas
já můžu jet, kam chci...
zahraju si třeba s cizíma lidma a
je to příjemné, já si hraju svoje písně a je na nich,
zda se přizpůsobí
asi kdybych potkal správné lidi,
tak bych se společnému hraní nebránil, ale zase bych
ztratil tu svoji svobodu
dřív jsem psal písně pro kapelu,
ale pak jsem je vyházel
profesionální dráha? - zatím ne,
rád bych hrál, zlepšoval se, ale jsem realista
postupně se něco někam posune,
před lety jsem si nemyslel, že bych natočil cédéčko,
nebo že bych hrál v rádiu
tvrdím, že jsem písničkář a zatím
u toho zůstanu
hraju na kytaru či foukací harmoniku a nejsem výrazný
zpěvák, ale hraji svoje písně a snažím se, aby texty o
něčem vypovídaly
|
